Práh bolestivosti …
Snad jen ti největší cynici byli schopni před lety v dobách, které jsme my ostatní považovali za politický a společenský marast devastující kulturu života i podnikání odhadnout, že na ně jednou budeme vzpomínat jako na „staré dobré časy“ … Opakovaně jsme si mysleli, že pomyslné dno je už tak blízko, že bude možné se od něj odrazit a zamířit opět vzhůru, minimálně proto, že horší už to být nemůže. Opakovaně jsme se spletli. Tak tedy teď? Vývoj posledních dnů dává tušit, že na obzoru je tentokrát opravdu významný mezník, který by mohl přinést zásadní změny. Otázkou však nadále zůstává, zda nepůjde jen o hrátky naivního, komického Jerryho s trochu neobratným, ale o mnoho silnějším Tomem. V takovém případě se ani tentokrát kromě výchovného políčku zastáncům změny nestane asi nic zásadního. Naprosto odlišnou dynamiku vývoje by ale přinesl společný evropský postup včetně vymezení se proti vnější hrozbě.
Společný postup v minulosti tolik chyběl při řešení migrační krize nebo třeba první fáze koronavirové pandemie. Pokud bychom se vnější hrozbě postavili jednotně, bude o mnoho reálnější dosáhnout požadovaného výsledku. Společně bychom pak v rámci EU byli jistě schopni efektivně čelit i důsledkům v podobě změn globálního dodavatelského řetězce. Ty nastanou tak jako tak, je však otázkou, nakolik proběhnou v režii a ve prospěch evropské společnosti a ekonomiky a nakolik naopak v její neprospěch. Záleží na tom, kde leží náš společný práh bolestivosti, jehož překročení nás donutí k tomu, abychom se začali chovat racionálně, aktivovali v sobě pud sebezáchovy a vystoupili z dlouhotrvající zóny komfortu umocněné bezbřehým zadlužováním nejen nás samotných, ale i generací, které přijdou po nás …
Miroslav Rumler
22.4.2021
