Kdyby se nad vším tím prosincovým ruchem nevznášel přízrak nejistoty z té nejbližší budoucnosti. Klatba nad dalším osudem obchodů a restaurací v podobě v pořadí už třetího lockdownu, návrat k výdejovým okénkům restaurací, odchod Britů bez dohody a chaos ve státních strukturách spojený s očkováním většiny obyvatelstva nepůsobí na většinu z nás právě pozitivně.
Můžeme spekulovat o míře viny jednotlivých vrstev struktury naší společnosti, můžeme dopřávat sluchu nejrůznějším kritickým komentářům. Čím více se účinkem míjí rozporuplná politika (nejen) naší vlády, tím větší díl odpovědnosti na sebe nutně bereme jako firmy i jako prostí lidé, kteří by rádi už konečně zase žili naplno; většina z nás umožnila alternativní způsoby práce našich zaměstnanců, uvedli jsme do života celou řadu preventivních opatření, snažíme se sebe i lidi okolo nás co nejvíce chránit před zbytečnými riziky.
Jakkoliv je světlo na konci pomyslného tunelu stále ještě snadno zaměnitelné s fatou morgánou, jeho svit každým dnem sílí. Jako v každé těžké zkoušce, kterých je život plný, musíme i v tomto úsilí o dosažení vytčeného cíle vytrvat. Týden od týdne je zřejmější, že tuhle bitvu za nás, naše rodiny, naše firmy a za hodnoty, které jsou pro nás zásadní, nikdo, a zejména pak naše současná vláda, nevybojuje. Čím dříve se s tímto faktem naučíme žít, tím lépe se nám bude za vše, na čem nám záleží, bojovat.
Miroslav Rumler