• LogisticNEWS
    O čem se mluví

Naším úkolem je vymanit se z „levné“ ekonomiky

Radek Špicar vystoupil na letošním ročníku Dne české logistiky

Rok 2017 byl pro české firmy zatím nejúspěšnější po překonání období krize. Česká republika je na vrcholu konjunktury, daří se jí velmi dobře, vše se zdá být velmi pozitivní. Zároveň českou ekonomiku tíží mnoho nedořešených problémů, jako je například přetrvávající nedostatek zaměstnanců, nedostatečná infrastruktura, neustálé odkládání strukturálních reforem jako je reforma zdravotnictví a důchodového systému a z toho pramenící vysoké náklady na zaměstnance a mnoho dalšího. Jak tuto situaci hodnotí Radek Špicar, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy.

Jak se současná globální ekonomika a změny ve společnosti projevují v rámci dodavatelského řetězce?

V rámci globalizované ekonomiky i nadále platí, že se kapitál stěhuje tam, kde jsou pro něj vhodné podmínky. To znamená tam, kde je pracovní síla a kde je fungující stát, který investuje do infrastruktury, do vědy, do výzkumu a kde jsou celkově levnější náklady. V současné době zaznamenáváme nový trend, který souvisí se čtvrtou průmyslovou revolucí. A to, že se spousta výroby vrací do mateřských zemí. To se týká třeba amerických firem, které se stěhují z jihovýchodní Asie zpátky do Ameriky. Ať již kvůli levnějším energiím ve Spojených státech nebo kvůli tlaku ze strany americké vlády. Tento trend se týká také evropských firem včetně těch českých, které zjišťují, že vyrábět v zahraničí má sice určité výhody, ale také spoustu nevýhod. Například pracovní síla je v mnoha zemích světa dnes již stejně drahá nebo dokonce dražší než v Evropě. Navíc v těchto zemích je obrovská fluktuace. Pokud firma outsourcovala dodávky do zahraničí, bylo to z důvodu levné pracovní síly a celkově nízkých nákladů. S nástupem automatizace a digitalizace se výhoda zemí, které na tom po desítky let profitovaly, stírá. Výroba se tak začíná vracet zpátky, protože již není důvod, aby se zboží pro německou nebo českou firmu vyrábělo v Číně, pokud to dříve nebo později robot vyrobí ještě levněji, rychleji, s menší kazovostí a bez logistických komplikací a ceny za přepravu.  Tato změna může představovat poměrně velké ohrožení i pro českou ekonomiku, která na outsourcingu především z Německa do značné míry vyrostla a je klidně možné, že tak jak k nám mnoho německých firem v 90. letech přišlo kvůli levnější práci, kvalitní infrastruktuře a dalším věcem, tak se budou vracet zpět do Německa, protože zmíněné výhody již nebudou platit. Takže vidíme lokalizaci v opačném směru, návrat do mateřských zemí. Spoustu věcí si dnes výrobci dokáží vyrobit sami, tak aby nebyli závislí na dodavatelích. A to nemluvím například o 3D tisku apod., který přinese firmám velké úspory, rychlejší výrobu a vyšší efektivitu. Ale vítězit budou pouze ty firmy, které to dokáží. Ty, které to nedokáží, budou postupně ztrácet zákazníky.

Zmínil jste, že nový trend může ohrozit i Českou republiku. Jsou již nějaké tendence, jakým směrem by se měla Česká republika dále zaměřit?

Samozřejmě je to pro Českou republiku riziko, protože tak jak v devadesátých letech práce přišla, tak může teď začít odcházet. Určitě je tedy potřeba s tím něco dělat. Navíc, přestože to tak díky konjunktuře nevypadá a vše se zdá pozitivní a daří se nám velmi dobře, tak máme spoustu hlubokých strukturálních problémů, které se neřeší vůbec nebo se o nich jenom mluví, ale nic se s nimi nedělá. Tyto problémy nás však dlouhodobě budou stahovat dolů a budou spíše znemožňovat adaptaci na nové prostředí, než že by nám ulehčovaly transformaci. V první řadě je to nedostatek lidí. Několik let máme nejnižší nezaměstnanost v celé Evropské unii. Skutečná míra nezaměstnanosti 3 % je přirozená míra nezaměstnanosti, kdy už nepracují opravdu téměř jen ti, kteří pracovat nechtějí. Za druhé je to katastrofální infrastruktura, kterou jsme kdysi měli skvělou. V 90. letech to byl argument pro zahraniční investory. Poukazovali jsme na Polsko, jak to tam vypadá a že tam s kamionem nikdo pořádně neprojede. My jsme ale kvůli naší vlastní hlouposti a nedotaženým zákonům přestali stavět, zatímco v Polsku naopak velmi dobře využili evropské peníze. Vybudovali tam velmi slušnou dopravní infrastrukturu a my v tomhle ztrácíme. Mezi další problémy patří neustálé odkládání strukturálních reforem, jako je struktura zdravotnictví a důchodového systému, která vede k tomu, že máme jedny z nejvyšších vedlejších nákladů práce. To znamená, že stát hází na zaměstnavatele financování velmi neefektivně hospodařícího systému zdravotnictví a penzí. Máme velmi drahou pracovní sílu. Ale ne ve smyslu vysokých platů zaměstnanců ale v tom, že zaměstnavatelé musí za své zaměstnavatele odvádět do systému vysoké odvody, mnohem vyšší než v jiných vyspělých evropských zemích. A to jsou právě ty neřešené problémy, které nás táhnou dolů.

Co se s tím dá podle vás dělat?

Vypadá to, že firmy si to uvědomují a to jediné, co se s tím dá dělat, je, že budou masivně investovat do digitalizace, robotizace a automatizace, čímž vyřeší min. dva velké problémy, které mají. Ten největší problém je nedostatek lidí. Nyní chybí aktuálně 300 tis. lidí na trhu práce. Když tato místa budou firmy automatizovat a robotizovat, tak nebudou potřebovat tolik lidí.  A druhý problém je, že potřebujeme začít dohánět v produktivitě ty nejvyspělejší evropské ekonomiky, za kterými nyní dramaticky zaostáváme. Máme velmi nízkou produktivitu třeba oproti Německu, což ale není dané tím, že by Češi méně usilovně pracovali, ale je to dané strukturou ekonomiky. Naším problémem je tzv. levná ekonomika, která je pro nás největší výzvou do budoucna. Levná ekonomika, kterou máme my, je ekonomika velmi málo robotizovaná, digitalizovaná a automatizovaná, proto zaměstnáváme tolik lidí, proto máme tak nízkou nezaměstnanost. Když zaměstnáváte ve firmě velké množství lidí, tak jim samozřejmě nemůžete dát tolik peněz, kolik může dát firma, která jich má mnohem méně, protože zbytek jsou roboti. To je první věc. Druhá věc je zahraniční kapitál. My jsme pravděpodobně zahraničním kapitálem nejvíc vlastněná ekonomika z celé střední a východní Evropy. Díky bohu za to, že investoři v devadesátých letech přišli a tuhle ekonomiku po éře komunismu postavili na nohy. Ale samozřejmě se chovají stejně jako každý jiný investor v zahraničí. Když je investice úspěšná, tak se zisky stahují zpátky domů a peníze tady potom samozřejmě chybí. Takže to, co odchází na dividendách, by mohlo jít do platů nebo do investic, ale nechodí. Poslední risk levné ekonomiky je, že nejsme ekonomika finálních výrobců. Jsme převážně ekonomika subdodavatelská, což je problém. Finální výrobce má marži, se kterou může pracovat, mnohem vyšší než subdodavatel. Navíc má přímý vztah k zákazníkovi, což je v dnešní době velmi cenné. To jsou problémy, které před sebou naše ekonomika tlačí, a buď je vyřeší a pak na tom budeme dobře a tu velkou strukturální změnu, kterou teď česká ekonomika prochází, zvládneme, anebo nebudeme dělat to, co je potřeba a dopadne to s námi špatně.

Jak se k těmto problémům staví vláda?

Bohužel se mi moc nezdá, že by se těchto problémů ujala vláda a něco s nimi dělala, ale to je už hodně let setrvalý stav. Takže spoléhat na vládu, že by nás z toho dostala, opravdu nemůžeme. Spíše to bude na podnicích a tam to nevypadá špatně. Podle posledních informací veřejný sektor společně s privátním v České republice začíná investovat vůbec nejvíce v celé Evropské unii. Podniky si díky několikaleté konjunktuře a díky devalvaci vydělaly tolik, že jsou připravené investovat do automatizace a robotizace. Nemůžeme si ovšem myslet, že je to krátkodobá záležitost, která přinese efekt během pár měsíců. Protože například jenom pořízení robota trvá několik týdnů.

Mluvil jste o restrukturalizaci průmyslu, velkých investicích firem do automatizace a robotizace. Ale zároveň se mluví také o tom, že nás možná čeká další období krize…

My jsme přesvědčeni o tom, že už jsme za vrcholem konjunktury, že tak, jak se firmám v České republice dařilo v roce 2017, už se dařit nebude. A to z několika důvodů. Za prvé jim bude dělat problémy posilující koruna, za druhé nedostatek lidí pro ně představuje určitý strop možností konjunkturu využít. Podniky prostě nestíhají dodávat buď včas nebo v požadovaném objemu, jsou za to penalizované, platí za to pokuty. Za třetí porostou pravděpodobně úrokové sazby. A za čtvrté se bojíme obchodních válek. Po mnoha letech to vypadá, že to, o čem se psalo v učebnicích, se může znovu objevit v reálné ekonomice. Navíc tvrdý brexit by pro Českou republiku měl dalekosáhlé velmi nepříjemné důsledky. Tohle jsou výzvy, které jsou vidět a které potáhnou ekonomiku trochu dolů. Ekonomika stále poroste, ale už ne takovým tempem jako v loňském roce a to, že přijde krize, je jasné. Ekonomika je cyklická a otázka jenom je, kdy přijde a jak hluboká bude. Ani jedno z toho nikdo neví, všichni se mohou jenom dohadovat. A máte pravdu, že recese přijde, proto je potřeba si všechny „domácí úkoly“ odvést v období, kdy jsou na to peníze a čas a daří se. Troufám si tvrdit, že privátní sektor si tohle uvědomuje a dělá to. Naopak veřejný sektor si to moc neuvědomuje, viz. například 50 mld. schodek rozpočtu v době několikaleté konjunktury. Což je nejenom ostuda, ale hlavně velké břímě, které se v případě, že půjdeme do recese, zmnohonásobí a bude nás táhnout ke dnu.

Vy sám jste během své pracovní kariéry získal zkušenosti ve Škoda Auto, jednoho z nejvýznamnějších výrobních závodů v ČR a současného významného globálního hráče na trhu, jak tato zkušenost ovlivnila váš pohled na mikro a makroekonomické otázky?

Svoji kariéru jsem začal na úřadu vlády jako náměstek místopředsedy vlády pro ekonomiku. To mě ovlivnilo velmi a potom samozřejmě ŠKODA AUTO, kde jsem strávil šest let a všechno, co o reálné ekonomice vím, jsem se naučil tam. Těžko si dokáži představit lepší školu, protože ŠKODA AUTO je vlajková loď českého průmyslu a český průmysl je páteří české ekonomiky. Mnohdy to nebylo jednoduché, protože je to průmyslová výrobní firma a vládne tam „permanentní válečný stav“. Když dojde k výpadku nebo pochybení, tak milionové škody nabíhají během pár minut. Takže všudypřítomný tlak a stres jsou na denním pořádku. Škola to byla sice tvrdá, ale dobrá. A v čem byla unikátní, je samozřejmě to, že Škoda Auto se v té době, kdy jsem tam pracoval, velmi intenzivně internacionalizovala. Z české nebo evropské firmy se stala mezinárodní globální firma, která kromě toho, že vyrábí v České republice, vyrábí také na Ukrajině, v Rusku, Indii, Číně. A tohle vidět a být u toho, přispívat k tomu, byla fantastická zkušenost. Ale později, když už jsem se věnoval vlastnímu podnikání, jsem také pochopil, že je něco jiného pracovat v takovéto firmě, kde se naučíte spoustu věcí, ale síla tak velkého podniku Vám vlastně umožní nepociťovat tolik mnoho problémů, které jinak menší ekonomické subjekty na trhu pociťují. Teprve ve chvíli, kdy je vše jenom na Vás a nemáte za sebou takovouto obrovskou firmu, je pocítíte na plno. Ať už je to cena práce, která je prostě vysoká, když jako zaměstnavatel chcete někoho nabírat, administrativní náročnost veškerých úkonů spojených s podnikáním, problémy s finančními úřady, DPH, EET a další. Naplno na Vás tyhle všechny problémy českého podnikatelského prostředí dolehnou, když nemáte stovky lidí, které se Vám starají o daně, o regulatoriku, o výkaznictví a ostatní věci.

Co Vás přivedlo do Svazu průmyslu a dopravy?

Jedna velmi jednoduchá věc. Ve Škodě Auto jsem pochopil, jak je podnikání hrozně těžké, a to jsem ještě netušil, jak těžké je vlastní podnikání bez Škody v zádech.  Ale viděl jsem už ve Škodě, že konkurence je brutální, strašně tvrdá, globální. Že vlastně pro Škodovku, a to je opravdu silná firma, která je tady už přes sto let, není vůbec jednoduché se na trhu udržet a růst a být konkurenceschopná. A velmi mě rozčilovalo, když stát místo toho, aby firmám a jednotlivcům, kteří v sobě najdou odvahu a ze zaměstnaneckého poměru se dostanou do zaměstnavatelského a opravdu mají myšlenku, které věří natolik, že do toho rizika jdou, dají do toho všechny své peníze, spíš si ještě půjčí, nesou odpovědnost za sebe, za firmu, za své lidi. Tak místo, aby jim stát umetal cestičku a nosil je na rukou, protože ho platí a on z nich žije, tak jim spíš hází klacky pod nohy a všemožně jim to ztěžuje. A viděl jsem, jak symbióza a synergie dobře fungujícího státu a snažících se podniků v zahraničí je strašně silná a jak moc je to funkční. A u nás jsem viděl, jak je soukromá sféra kvalitní, jak na sobě pracuje, je konkurenceschopná a za těch 30 let ušla obrovský kus cesty. Ale veřejný sektor ji stahuje zpátky. A nebylo mi to a není mi to lhostejné a svaz je ideální místo, ze kterého můžete dávat státu zpětnou vazbu a nutit ho, tlačit ho, přemlouvat ho, aby se sebou něco dělal, aby to podnikatelům a firmám spíše ulehčoval, než jim to komplikoval. To byla od začátku moje touha tomuhle napomoct a je vlastně stále.

 


Radek Špicar

Viceprezident Svazu průmyslu a dopravy pro hospodářskou politiku. Bývalý náměstek místopředsedy vlády pro ekonomiku a později člen managementu Škoda Auto. Přednáší na Institutu ekonomických studií FSV UK a Diplomatické akademii MZV. Mezi témata, kterým se dlouhodobě věnuje, patří ekonomická diplomacie, společenská odpovědnost podniků a kulturní průmysl.solvoval Univerzitu Karlovu a University of Cambridge.
 

9.7.2018

Reliant s.r.o.

U Habrovky 1562/11 A

140 00 Praha 4

IČ: 49702726

DIČ: CZ49702726

Kontaktujte nás

e-mail: info@reliant.eu

tel: +420 241 44 28 21

Sledujte nás

Spisovná značka

C 22288 vedená u Městského soudu v Praze

Odkaz na PDF výpis z OR

 

Abychom Vám mohli nabídnout kvalitní služby a pokročilé funkce, využíváme cookies. Prohlížením tohoto webu s tímto souhlasíte.